So touching

Two Door Cinema Club - nový indie zvuk?

2012-02-12T15:48:00.000+01:00

Vždycky bylo těžké najít v tom velkém množství indie kapel nějakou tu netuctové, ne ryze indie. Před dvěmi lety jsem narazila na právě vyšlý debut Two Door Cinema Club, chlapců ze Severního Irska, jménem Tourist History. Deska vzbudila zájem a to nejen díky tomu, že vyšla pod záštitou prestižního francouzského labelu Kitsuné. Bylo to chytlavé, nesmírně energetické, hravé, lidi to bavilo, kritiky moc ne. Jako celek album působilo sympaticky, ale s těmi pořád se opakujícími kytarovými riffy nedozrále. Avšak přiznám se, že i já jsem si album pouštěla s oblibou, když jsem potřebovala pročistit hlavu a nechtělo se mi příliš přemýšlet. Nesmím ale zapomenout vyzdvihnout především dva kousky z alba, které před jeho vydáním právě vzbudily pozornost, že by mohlo jít o něco nového v indie elektronických sférách, byť tento dojem byl posléze trochu pokažen. Jedná se o I Can Talk a Undercover Martyn. Stejně si myslím, že tahle trojice odvedla slušný kus práce a píši o nich právě teď, kdy se chystá na letošní rok druhá deska a pár nových písní zaznělo už loni na letních festivalech. Slibují experimenty a jiný zvuk. Poslechněte si třeba Handshake, Tiptoes nebo This Is Moon. Vydají se na druhý pokus zcela proti mainstreamu? Kam tentokrát budou směřovat jejich ambice? Za producentem nové desky se prý skrývá velké jméno a mnozí z vás se o tom můžou přesvědčit v létě na Rock for People, kde album bude představeno.

Lamb - 5

2012-01-26T22:12:00.000+01:00

"I am waiting for another language to speak the story of my soul"

Duo z Manchesteru, Andy Barlow a Lou Rhodes se pohádali, šli si svou cestou, prožili si pár nešťastných životních chvil, Andy pracoval na několika elektronických projektech, Lou tíhla tak trochu k folku a pak se jejich cesty zase protnuly a my se v dubnu po osmi letech dočkali nového, pátého alba. Úvodní píseň Another Language příjemně naladí, jsou to ti správní Lamb, říkáte si. Kvalitní downtempo je přece jen správná volba. Nejedná se o žádnou chladnou elektroniku, i když hlas Lou tak může někdy znít, na druhou stranu je neuvěřitelně něžný. Posluchači Portishead by neměli váhat ani chvíli.

Co však ale zamrazí, je hned druhá skladba Butterfly Effect. Možná právě proto ten její střet s hranicemi dokonalosti. Zato následující Build a Fire přivede do varu nebo se k němu alespoň přiblíží a i tenhle dynamický kousek jsem si užila. Další skladby nestrádají na kvalitě, jak jsme se mohli obávat. Ať už se jedná o Wise Enough nebo Last Night Last Sky. Pravdou je, že někdo z alba až tak překvapen nebude. Zas tak naposlouchanou celou tvorbu nemám, ale Lamb přinesly opět kvalitní album asi ne nějaké zlomové, rozhodně si však drží laťku vysoko.

(Nové je ale speciální vydání, jehož druhý disk obsahuje spoustu instrumentálních skladeb).
(Pokud hudbu Lamb neznáte, začala bych zaručeným hitem Heaven, známou minimálně ze soundtracků třeba ze seriálu Six Feet Under).

Bon Iver - Bon Iver

2012-01-17T19:15:00.000+01:00

Doposlouchat se k hudbě, u které se běžně nezastavíte a radši přejdete k nějaké jiné, může často trvat. Čistému folku či jeho indie kombinaci jsem příliš nikdy neholdovala, výjimkou snad byli jedině Fleet Foxes (i tak se k ním nevracím často), avšak nakonec na něj přišla řada. Prý jedno z nejlepších alb uplynulého roku (jejich druhé), tak proč tomu nedát šanci... Kdo že to vůbec jsou nějací ti Bon Iver? Název z francouzštiny (bon hiver - dobrá zima) a pár chlápků z Wisconsinu, z toho jeden s vysoko položeným hlasem, Justin Vernon se jmenuje. Přiznám se, po prvním poslechu jsem byla značně skeptická, ale spolupracoval s nimi přece James Blake, proto jsem to zkusila znova. Téměř každá píseň nese název nějakého místa, často neexistujícího, celé album je jakási pouť. Svou atmosférou ideální pro nenapravitelné snílky, příležitostné cestovatele či odvěké poutníky. Člověk se ponoří a nechce zpátky. Vlastně je zázrak, že si něco takového vydobylo místo tam výš. Na druhou stranu obyčejných monotónních kytarovek jsme už přeposlouchaní a dokážeme ocenit úplně jinou hru s tímto nástrojem podtrhnutou třeba klavírem. Mrazivé melodie, které působí neuvěřitelně lidsky. Byť třeba neporozumíme Vernonovu světu, najdeme si v tom ten svůj a víme, že on to myslel nějak podobně. Můžete to taky zkusit třeba u nejznámnější Calgary, pokračovat do Minnesoty, najít fantaskní Michicant, zavzpomínat u Towers a nakonec setrvat u Beth/ Rest.

(deluxe edice alba obsahuje videoklipy, jak tvrdí - "atmosférické obrazy hudby", k shlédnutí samozřejmě na youtube).

2011 - Hudba tak trochu odjinud

2012-01-06T23:16:00.003+01:00

I uplynulý rok jsem strávila často na hudebních serverech a magazínech, stále jen do fanouškovské míry, tudíž stále mi spousta novinek i tzv. reissues unikla. Přesto se nasbíralo spousta tracků (vydaných v roce 2011 či dříve, ale já je objevila později), které se trochu vymykaly konvencím a přesto zůstaly poslouchatelné. Je mi jasné, že málokdo klikne na odkaz už jen díky tomu, že by to mělo být něco "jiného", ale pro ty zvídavé vkládám pár odkazů.

Zola Jesus - Vessel - Rusko Americká zpěvačka až s operním rozsahem zabodovala letos svým třetím albem Conatus. Pokud chcete zkusit něco psychedelické a lo-fi, můžu jen doporučit.

Jacques Greene - Another Girl - Moc o tomhle mladém chlapci z Montrealu nevíme, ale víme, že tenhle dubstepový track s vokály byl jedním z nenápadných překvapení roku a moc se povedl.

Lana Del Rey - Video Games - Tohle je prostě jasná hitovka, kterou jsem objevila v létě, líbí se kritikům i širšímu publiku. Letos jen netrpělivě čekáme na album, charismatická slečna má určitě co nabídnout.

The Weeknd - What You Need - Další jemný dubstep z Kanady (tentokrát z Toronta) přistál z čistého nebe a stal se oblíbencem těch nejkritičtějších kritiků z Chicaga.

Sleigh Bells - Rill Rill - Přiznávám, je to trochu hlučnější, ženské, všelijaké, ale zato skvělým příkladem lo-fi žánru.

Young Montana - Sacré Cool - Nejrozhoupanější glitch písnička, je to klišé - ale vaše tělo nenechá chladné.

Air France - It Feels to Be Good Around You - Letos nový track od mých švédských zasněných oblíbenců Air France. Nezklamali mě a potvrdili, že tvoří hudbu, která umí něžně pohladit.

Purity Ring - Ungirthed - Příjemný chillwave experiment s ženským hláskem. Možná trochu náročnější skladba.

Austra - Lose It - Další Kanada, další Toronto, další žena s neuvěřitelným rozsahem. Musí se zalíbit. Možná. Trochu.

Wax Tailor feat. Charlotte Savary - Waxe Tailora znám, ale tenhle triphopový počin jsem objevila náhodou, při sledování filmu Paris. "Sympatická" písnička.

Atlas Sound - Mona Lisa - Neuvěřitelně příjemná písnička s chytlavým refrénem "The Mona Lisa´s got you in awe", pokud se vám líbí Deerhunter, neměl by vám tento ambient sólový projekt jejího lídra uniknout.

Mount Kimbie - Before I Move Off - Na závěr to nejméně konvenční, nejvíc "so touching", dubstepové a minimal tóny, u kterých nemám slov. Přesně ten z tracků, kterých je poskrovnu. Je to lahůdka (a klip taktéž).

(ten zadek na fotce nepatří mně)

Přeji hudebně obohacený nový rok.

PJ Harvey - Let England Shake

2011-12-25T11:08:00.001+01:00

Desáté album téhle britské kytaristky, zpěvačky, umělkyně a především významné osobnosti britského alternative rocku se nese v duchu politickém s válečnou tématikou. Je to jakási osobní zpověď o dnešním světě, touha vyjádřit se a promluvit nahlas.

V článku na idnes.cz její proměnlivou a nikdy ne průměrnou tvorbu shrnuli jasně: Začátek devadesátých let byl plný bouřlivých až punkových skladeb a nutkání dostat ze sebe vztek (Nirvana). Poté se potácet depresemi a zmatkem v hlavě a vyjádřit to pomocí ponurých písniček (Radiohead). Tohle album je však o tom, říct svůj názor na okolní dění tak jak to dělají emancipované ženy - s emocemi (Björk).

Deska, jenž vyšla na podzim, je zcela právem označkována kladnými recenzemi, hodnocena jako jedno z hodně zdařilých alb tohoto roku a mimo jiné i nějaká ta prestižní cena jí přišla na konto. Mně osobně se zalíbila hned úvodní rychlejší skladba Let England Shake, válečná balada On Battleship Hill a lyrická skladba The Glorious Land zdůrazňující krásný hlásek Polly Jean Harvey.

Lahůdka na závěr nijak nesouvisící s tímhle albem Tori Amos (Silent All these Years), PJ Harvey (Down by the Water), Björk (Cover Me) a Massive Attack (Dissolved Girl) dohromady.

IAMX - Kingdom of Welcome Addiction

2011-12-16T15:33:00.000+01:00

Někdy se mi stane, že objevím hudební osobnost, o které jsem nevěděla, ale která už má delší dobu silné zázemí fanoušků. Možná někteří znáte trip-hopovou kapelu Sneaker Pimps. Její člen Chris Corner z ní v roce 2003 odešel a vymyslel sólový projekt IAMX. Zalíbil se a na kontě už má čtyři alba, to poslední vyšlo letos na jaře. Já zatím nejsem kdovíjaký znalec jeho tvorby, ale obstarala jsem si desku z roku 2009 Kingdom of Welcome Addiction. Chtěla jsem tak trochu něčeho od Kasabian a Placebo. Dostalo se mi sice do ruky něco jiného, každopádně poutavého již na první poslech a netuctového. Provokativní angličan a jeho ryze osobitý projekt, z části možná připomíná Sneaker Pimps, jak tvrdí recenzenti, pravděpodobně proto, že ve Sneaker Pimps skládal hudbě hlavně on sám. Já můžu tenhle alternativní elektro-kytarový počin s nádechem trip-hopu jen doporučit, protože i hlasově na tom chlapec není vůbec špatně, sledovat jeho tvorbu dál a v albu se zaměřit třeba na skladby Nature of Inviting, Secret Friend s Imogen Heap, You Can Be Happy a The Great Shipwreck of Life.

James Blake - komplexně

2011-11-13T20:22:00.004+01:00

Britský klavírista a tvůrce minimalistické hudby se konečně více dostává do popředí, alespoň na britských ostrovech. Často si ho chválí na Pitchforku (tzn. v Chicagu) a pohltí každého, kdo prahne po výsledcích práce inovátorů. A jím bezesporu James Blake je. Od roku 2009 se pomalu dostával do podvědomí na klubové scéně (konkrétně se jednalo o spolupráci s Mount Kimbie) a tahle práce jde slyšet na všech jeho vydaných počinech. To jest to nejlepší z dubstepu zamíchá se soulovým zpěvem tak, aby to mělo jemnou intimní atmosféru, ideální pro všechny introverty (a nejen pro ně). Avšak v rádiu těžko něco takového najdete. Já ho zaznamenala někdy na počátku roku 2010 s vydáním jeho druhého EP CMYK. Stejnojmennou skladbu považuji za opravdu něco parádního, a zároveň na dubstep jednu nejlépe poslouchatelnou. Uchvátila mě, nemohla jsem přestat pátrat po jiných dubstepových tvůrcích a vývoji Jamesovy tvorby. U té jeho jsem jako u jedné z mála zůstala. Téhož roku stihl vydat ještě jedno EP s názvem Klavierwerke. Klavír tam sice trochu slyšíte, ale určitě spíše jiné nástroje a další elektronické vychytávky. Nicméně nezklamal, vytvořil pár skladeb meditujících experimentů a I Only Know (What I Know) je snad tím nejintimnějším pohlazením, co jsem kdy slyšela. Chlapec nelenil a o pár měsíců později (letos v únoru) vydal svůj debut s prostým názvem James Blake. Ještě předtím na ni upozornil skladbou Limit to Your Love s půjčeným textem od kanadské písničkářky Feist (která mimo jiné je členkou kapely Broke Social Scene). Nevídaná klavírní skladby, užijeme si více hlas James a omezíme pár dubstepových prvků. Opět ohromena, po kolikáté už? Celkově si na albu Jamesův hlas můžeme užít daleko více než předtím. The Wilhelm Scream a Lindisfarne (se svým nechutným klipem) pronikly dál k posluchačům a James si za desku odnesl pár cen. Je to hudba budoucnosti se záměrně chybnými beaty, která si pomalu hledá cestu k lidem. Proslulí hudební kritici si ji nemůžou vynachválit a James má motivaci tvořit dál. V říjnu desku rozšířil o deluxe edici (nebo taky další EP) Enough Thunder a v prosinci se můžeme dočkat dalších pár skladeb na EP Love What Happened Here (schválně, kolik lidí by u nás takový vánoční dárek ocenilo..). Tento mladík prostě dokázal, že kvantita může mít co do činění s kvalitou v tom nejpozitivnějším slova smyslu.

Florence and the Machine - Ceremonials

2011-10-25T23:36:00.000+02:00

Dlouho očekávané album této slibné umělkyně vyjde již za pár dní oficiální cestou. Svým debutem zazářila a pop dostala úplně do jiných dimenzí, čímž si nalákala k sobě i nepopové posluchače. Hned úvodní písní Only If For a Night jemně přidaným beatem vtahuje do alba (jsem neuvěřitelně potěšena a jsem zvědavá, co přijde dál) a zároveň slyšíme, že ani v druhém albu neupustila od svých typický hymnických zvuků. Dokonce zde se mi zdají snad více silnější a noblesnější a to nejen v následujících dvou písních Shake It Out a hitovce What the Water Gave Me, ale především v posledních třech písních. Musím však přiznat, že právě ty poslední tři mi právě díky tomu splývaly trochu dohromady a to i po několikátém poslechu. Když se vrátím na začátek, čtvrtá skladba Never Let Me Go rychlé tempo příjemně uklidňuje a další dvě jsou klasickou ukázkou skvěle znějícího popu (Breaking Down a klavírní Lover to Lover) - doporučuji. Tu dobře známou Florence s jejím širokým barevným rozsahem slyšíme v písni Heartlines a hned poté dle mého názoru spolu s úvodní je nejpovedenější skladba Spectrum, která tak hezky graduje, pak se zase zklidní a my si užíváme všechnu tu s instrumenty, díky kterým nepřestává být naší oblíbenkyní. Což taktéž potvrzuje třeba i No Light, No Light. Bonusové druhé cd obsahuje další dvě nové písně, demo verzi What the Water Gave Me a třeba akustickou Shake It Out. Potěší zvláště ty, kterým nestačí 15 dlouhých písniček. Název desky je trefný, neboť na mě obřadně působí.

Star Slinger, Elizabeth Fraser a další

2011-10-19T23:14:00.000+02:00

Star Slinger neboli Darren Williams je britský producent, který jako jeden z mála tvoří remixy znějící lépe než originál či svou novou hudbu. Vy, jež považujete remixy za něco umělého a přehnaně elektronického, jak jste si mohli v průběhu let poslouchání hudby zobecnit, se nenechte odradit, protože v těhle remixech je něco inovatorského, pokrokového v dnešních neomezených hranicích hudby. A i takovým věcem se dá snadno přijít na chuť a to platí i pro ty, co dávají přednost kytarovým baladám.

Byla to velká náhoda, když jsem na něj poprvé narazila a to konkrétně přes Elizabeth Fraser, skotskou dream-popovou zpěvačku (působící také v kapele Cocteau Twins), která svůj hlas propůjčila např. Massive Attack v Silent Spring nebo Yann Tiersen. Spojením Elizabeth a Star Slinger vznikl právě tento track, kde její hlas asi nepoznáte, ale to nic nemění na tom, že tato melodie zasahuje dál než do sfér downtempa a chillwave, protože má své zárodky v hip-hopu, se kterým Darren často "pracuje". Zároveň to má do klasického hip-hopu hodně daleko (naštěstí), jen výsledek hezky osvěží.

Plno přepracovaných skladeb souhrně můžeme najít na album Untitled z roku 2010, kde si pohrál s hudbou mých oblíbených Small Black, Deerhunter či How to Dress Well.

Docela novou zremixovanou záležitostí je tohle citlivé zpracování Body Language - You Can, která jen potvrzuje, jak kvalitní a poutavě jeho tvorba může znít.

Pokud jste přece jen nedali remixům zelenou, můžu vás pak jen nalákat na jeho neremixované, nepředělávkové funkově laděné album Volume 1 a hned úvodní Mornin.

Apparat - The Devil´s Walk

2011-10-03T21:55:00.000+02:00

Puštěné rádio při jízdě aute po slovenských silnicích přineslo své plody. Místní Radio FM vysílalo zrovna pořad o nových netradičních počinech a já posléze doma po dlouhém pátrání našla to, co při jízdě zalichotilo mým uším. Našla jsem stránky rádia a znovu si ten pořad pustila, nastražila uši a odposlouchávala. A našla německého umělce Sashy Ringa z Berlína známého pod pseudonymem Apparat, který začínal u techna, ale pak naštěstí začal tvořit ve stylu ambient, žánrem atmosférickým a nevtíravým, kde se klade důraz nejen na elektronické nástroje, ale často i akustické. Album Devil´s Walk, jež vyšlo 27.9. (podle balady Percy Bysshe Shellyho) se svou melodramatičností hodí právě do časného podzimu. Někomu se nemusí příliš pozdávat sesbírané kousky od dubstepu, trip-hopu, či zasněného popu á la Sigur Rós, neboť to může považovat za ničení těchto žánrů, ale já bych to považovala za jakési melancholické ohlédnutí, vlivy z naposlouchané hudby a chuť k tvoření. Zmíněné Sigur Rós nepřesléchnete v The Soft Voices Died a Black Water, dubstepový rytmus v Candil de la Calle, triphopové duo Thelma & Clyde v Goodbye (ve skutečnosti se však jedná o rakušanku Anja Plaschg neboli Soap&Skin) a klasickou akustickou baladu v Your House Is My World. Jsem ráda, že díky malé náhodě se mi tento muzikant dostal do mého podvědomí, vlastně i dál. Stala jsem se bedlivou pozorovatelkou jeho tvorby. Možná se jedná o jeho průlomové album (zcela se zde odlišil od svých tanečních prvotin, kterými se proslavil), na druhou stranu o zas tak revolučním albu mluvit nemůžeme, protože vlastně mísí styly v podobě hlavně z 90. let, jen si s nimi lehce hraje a upravuje je, ty však utváří do komorního celku, dle mého názoru chytrého a povedeného.

Halou - Wholeness & Separation

2011-09-27T15:29:00.000+02:00

Říká se, že tohle album je jedno z vrcholových z nynější trip-hopové tvorby. Jedná se o album předposlední (2006) amerického dua Halou, která už zhruba dva roky tvoří pod názvem Stripmall Architecture, rozšířené o další tři členy. Ať už člověk zaslechne jakoukoliv skladbu z této desky, myslím, že ji nepustí úplně z hlavy, protože každá z nich je neskutečně osobitá, vokály Rebeccy tak působivé a imponující, nikoliv vlezlé. Nejenže se tenhle kousek řadí mezi klasická trip-hopová alba, v jejichž dle mého názoru vyčnívá, díky právě zmíněné osobitosti. Spíše pomaleji laděné album s četnými úzkostlivými skladbami, na druhou stranu tak energické s přimíchaným glitch-rockem v Stonefruit či Everything is OK. Střídáno částečně destruktivními písničkami, můžu zmínit třeba Morsecode, a dokonale laděným jemnocitem v I am Warm a The Ratio of Freckles to Stars. Celé tohle na skladby a elektronické žánry bohaté album působí opravdu celistvě díky neopomenutí každého detailu a i nám laikům dojde, že se jedná o dílo z rukou profesionálů.

The Bridal Shop - In Fragments

2011-09-25T15:56:00.000+02:00

Vůbec bych se nedivila, kdybyste ani zdaleka netušili, co jsou zač. I mé první "setkání" s nimi byla jedna velká náhoda klikáním přes Air France (nemyslím žádnou souvislost s letadly). Je to další zapomenutá kapela švédského původu a zjistit něco o nich není nic jednoduchého, ve většině případů jsem byla googlem odkázána na stovky svatebních e-shopů. A švédsky neumím. Jedná se o seskupení fungující od roku 2000, které v únoru 2009 vydalo tohle minialbum. po prvním poslechu je zřejmé, že si je bez potíží zařadíme do indiepopových kapel, ale taková nuda to opravdu není. Přece vlivy New Order nemůžou být nudné. Povedlo se jim skvěle zkombinovat shoegaze (hlasité kytary a všelijaké kytarové efekty, subžánr alternativního rocku), klasické indiepopové vokály (neruší, je jich zde tak akorát) a dream pop s elektronikou. Už jen kvůli snaze se odlišit, kterou potvrzují tímto minialbem, konkrétně třeba skladbou Ideal State, si zaslouží ve světě hudby úplně jiné místo, neříkám přímo na výsluní, ale určitě ne v jeho stínu. Ale všichni víme jak to chodí, tak snad nezapadnou alespoň mezi bloggery.

Hooray For Earth - True Loves

2011-09-20T21:38:00.000+02:00

Zpočátku jsem si myslela, že se jedná o další kapelu z nekonečných indie řad, ale přesvědčili mě, že právě do indie rocku umí přinést něco jiného. To, co mi přišlo sympatické, je alespoň z části povedený pokus o vytvoření něčeho progessivního s řadou psychedelických prvků. Letos v létě vydané album mi místy připomnělo oblíbené MGMT či Passion Pit. Ačkoliv někomu deska může znít se svou rockovější podobou, s minimem tichých tónů a naopak všudepřítomných synthů a bassových linek, rozstříštěně a disharmonicky, to je právě to, co se mi líbí. Úvodní track Realize It’s Not The Sun říká sice něco jiného, už jen díky použití jistého beatu, ale zbytek alba je přes pár možná fádních písniček dobrou energickou záležitostí. Je to úplně zřejmé v písni Hotel, Sails a co teprve v chytlavé a úderné True Loves..

Chromatics - Night Drive

2011-09-18T12:00:00.000+02:00

Vyhrabáno z archivu téměř 4 roky staré album. Nemám prozkoumanou jejich předchozí tvorbu, začínám tímto čtvrtým albem. Říct, že album je melancholické, je opravdu správné tvrzení. Hlavní vokálistka má "vypravěčský" a čistý hlas zaobalen do jemných a ledově chladných synthů. Beaty jsou pulsující a deska je neuvěřitelně klidná, jako bychom nemohli přijít na tajemství, čím to je. Někomu se tracky můžou zdát temné, či texty jen nějakým emocionálním soupisem slov, ale jak někteří literáti rádi využívali motivů noci, zde v tomhle hudebním počinu jsou na správném místě. Přesvědčit se o tom můžete, jak už název napovídá, v Night Drive, v oživenou klávesami a již zmíněnými pulsujícími beaty I Want Your Love či okusit trochu temného nádechu v Mask. Inspiraci v 80´s pocítíte po celé délce alba.

Kasabian - Velociraptor

2011-09-13T20:34:00.000+02:00

Indie rock a jistá dramatičnost v jejich tvorbě nadále setrvává v právě vydaném čtvrtém albu této anglické kapely. Dostalo se ke mě trochu dřív, tak jsem měla čas si ho poslechnout nejednou. S předchozím albem West Ryder Pauper Lunatic Asylum byla laťka nastavena opravdu vysoko a nová deska se liší. Není tak psychedelické, tempo je úplně jinde, slyšíme především balady a kytarový rock, který je občas proložen něčím svižnějším a elektronickým. Avšak minulý skvostný "Underdogový" začátek nečekejte. Některé skladby můžou trochu splynout, ale naštěstí i tohle album obsahuje pár velice podařených kousků. Z těch skladeb, které se vydaly jiným směrem můžu jmenovat lehkým sythem protkanou I Hear Voices a s tím správným úderným tempem, které známe z předchozího alba + tam slyším něco nového, Let´s Roll Just Like We Used To. Ti, co se těšili na electro riffy, si je můžou užít třeba ve Switchblade Smiles. Naopak třeba perfektně nazpívanou a komponovanou skladbou je bezesporu Man on Simple Pleasures. Na koncertě by se určitě vyřvávala Re-Wired s kasabianovskými "high tempo tunes". Spokojenost je na místě, byť jako celek postrádá ono "nej".

Washed Out - Within and Without

2011-09-08T18:20:00.000+02:00

Moc krásná ukázka citlivých synthů. Album vyšlo až letos v červenci, ale ledacos jsme mohli slyšet už dříve. Nebo poslouchat jejich předchozí počiny, například Feel It Around. Nebudu tvrdit, že se jedná o desku se závratně rychlým tempem, které si pustíte v autě, ale viděla bych to spíše na úplně jiné chvíle. Někde tak v klidu rozjímat, na chvíli se zastavit nebo jako něco decentního do pozadí povídacího večírku. Nebo prostě do sluchátek, když kráčíte městem. Nebo klidně vlastně i do toho auta (jen ne, když se vám chce spát). Určitě bych této hudbě dala šanci. Spousta lidí větší počet vytvořených synthů nesnese, vlastně ani neví do čeho jde a po chvilce hudbu vypne. Ale Ernest Greene si s tím umí pohrát tak, aby album působilo jako líbezný celek, neskutečně plynulý. Zvuk pomáhal upravit Ben Allen, který na desce spolupracoval taktéž s Animal Collective, což napovídá, že marně to určitě znít nebude. Přesvědčit se můžete třeba u písničky Echoes s krásným beatem v pozadí, Before a u té nejkouzelnější s vokály Caroline Polachek z Chairlift You And I.

Florence and the Machine - Lungs a nový singl

2011-09-05T21:34:00.000+02:00

Před dvěmi lety jsem na ni narazila, právě když vyšel její debut. A v listopadu se konečně dočkáme druhého LP., zatím pouze se zveřejněným jedním singlem What the Water Gave Me. Tenkrát jsem zkusila, co se pod tím novým popem na scéně skrývá. A byla jsem překvapena, jak nápadně vyčnívá z davu. Sympatická zrzka s poměrně velkým rozsahem v albu plném pestrých písniček, doslova přeplněných různými zvuky a melodiemi. Tolik energie jedné víly z hustě zeleného lesa. Líbí se mi, že se nejedná o klasický čistý pop, ale o kombinaci se soulem, někdy s folkem, tu piano a jindy zas něco tvrdšího. Navíc si cením, že většinu textů si Florence napsala sama a rozhodně ne špatných. Snad dvě skladby bych z alba smazala - Kiss with a Fist a předělávku You´ve Got the Love. Naopak ty nejvíc uhrančivé a intenzivní jsou Cosmic Love, Rabbit Heart, Between Two Lungs a pro mě jednoznačně nejlepší Howl.

Nouvelle Vague - The Singers

2011-09-04T11:31:00.000+02:00

Nouvelle Vague znají všichni především z reklam na T-Mobile a mají ji spojenou se sladkým francouzským hlasem. Co je teda Nouvelle Vague zač?

Jedná se o kapelu, která tvoří předělávky kapel z tzv. new wave éry (tj. nouvelle vague), mezi které patří známé kapely jako Joy Division, Blondie, New Order, Billy Idol, The Pixies a třeba Siouxie and the Banshees. Jejich hudbu převádí do portugalského bossa-nova a ještě dál. Nám známé akustické kytary a sametové hlasy.

Kapelu tedy tvoří dva chlapíci Marc Collin a Olivier Libaux a samozřejmě vokálistky, které nechybí na jejich koncertech. Nejčastěji je to Mélanie Pain (její hlas asi znáte nejvíc z písničky Dance with Me a celého alba Bande á Part) či Camille a jiné.

Tohle zatím nejnovější album se nese v podobném duchu, avšak máme možnost zaslechnout více ženských hlasů nejen ve francouzštině. Určitě neočekávejte zástup pomalých písniček, ale barevnou směsici. Což dokazuje třeba Private Meeting, exotická Buiu a hodně rytmická My Girl. Mně osobně ale opět okouzlila Mélanie Pain v Peut-Etre Pas.

Röyksopp - The Understanding

2011-09-02T19:01:00.000+02:00

Vrátím se do roku 2005, kdy norští Röyksopp vydali své druhé album, mé tuze oblíbené. Známé především z televizních spotů, počítačových her a upotávek. Oproti minulému detailně propracovanému albu neztrácí na kvalitě, naopak zde vydali ještě větší kousek ze sebe. Plné gradujících synthů, dlouhých melodií do nočních jízd a toulek, s přispěním mnoha vokálů a báječného samplování, které se mi vryly pod kůži. Jaké tracky mám konkrétně na mysli? Rychlý šepot do ouška Circuit Breaker, švédské úchvatné popěvky Karin Dreijer z The Knife ve What Else Is There? a nakonec můj nejoblíbenější track od Röyksopp a jeden z nejoblíbenějších tracků vůbec Only This Moment.

Memoryhouse - Modern, Normal

2011-08-31T11:09:00.000+02:00

Zasněné melodie a něžný hlásek z Toronta. Z jejich EP The Years jsem se dostala zatím k téhle písničce. Chcete-li něco na oddech nebo hezké navození ke spánku, pusťte si chlapce s hladkou tváří a slečnu s hezkou blůzkou.

Norah Jones - ... Featuring

2011-08-30T17:37:00.000+02:00

Tenhle balík plný jazzových fúzí je prostě lahůdka. Norah Jones měla v minulých letech spoustu možností se setkat ve studiu se samými zajímavými lidmi a jejich spolupráci můžeme slyšet po letech na tomhle album vydaném v listopadu 2010. Člověk by nevěřil, kolik různých stylů je možno propojit s klavírem a zároveň, aby se to povedlo. Některé písničky se nesou na vlnách hiphopu díky hostování Outkast a třeba Q-Tip nebo mají country poetický nádech u písně Baby It´s Cold Outside (má oblíbená), na které se podílel Willie Nelson či třeba balada Virginia Moon s Foo Fighters. Mně osobně se nejvíce líbí skladba Turn Them s přispěním Seana Bonese. Zde si každý přijde na své. Stačí mít v oblibě jazz.

Delphic - Acolyte

2011-08-30T14:55:00.000+02:00

Na přelomu roku 2009/2010 se u mě nashromáždilo tolik různorodé hudby, že jsem ji ani nestačila poslouchat. V lednu vydala kapela Delphic z Manchesteru debutové album a já s jeho poslechem otálela asi dva měsíce. A pak jsem procitla. Na debut pro mě tak hudebně perfektní album plné svěží elektroniky. Hned se vyšplhalo do mého žebříčku top desek. Především tři skladby mi "vyrazily dech" - This Momentary, Submission (ach ta slova v nich) a beztextová devítiminutová lázeň pro uši, nenudící a gradující Acolyte. Doporučuji i těm, kteří neholdují elektronice, protože právě díky tomuto albu by na ně mohla udělat dojem.

Cults - Cults

2011-08-30T13:45:00.000+02:00

Když loni tahle newyorská dvojka (Madeline Follin - vokály a Brian Oblivion - vokály a kytara) vydala EP, byla jsem nadšená. Především z hitu Go Outside. Říkala jsem si, jestli se nemám trochu stydět, že se mi líbí takové příliš hravé melodie a elektropopový zvuk. Počkala jsem si na jejich debut, který vyšel letos, a po poslechnutí písně Abducted budu klidně tyto hravé melodie šířit beze studu dál.

Holy Ghost ft. Michael McDonald - Some Children

2011-08-29T16:38:00.000+02:00

Na pitchforku se najde tolik zajímavých věcí. Dj duo z Brooklynu (pro mě zcela nové) vytvořilo spolu s Michaelem McDonaldem něco rytmického. Michael přispěl svými vokály, děti utvořily sbor a kluci do toho dali prvky hip-hopu, zahráli na keybord a dali tomu liquidfunkový nádech.

Youtube

Tatabojs - Ležatá osmička

2011-08-29T15:37:00.000+02:00

"J’enleve quelque chose moi aussi?"

Zpívají, že se nebudou opakovat a zpívají správně. Čtyři roky od vydání posledního alba udělaly své a chlapci přichází se špetkou moudrosti v textech, posouvají hranice tvoření dál a dělají přesně to, co se mi na nich líbí nejvíc - kombinují všelijaké nástroje a elektroniku, nepřestávají zkoušet nové věci, nebojí se. Jejich slovní hříčky v jedné písničce obsahují tolik myšlenek jako u jiných interpretů celé album. Budu poslouchat opakovaně neopakovatelné album.